Když jsem přemýšlela o empatii, došlo mi, že jsem v minulosti jen vzácně potkávala lidi, kteří by byli empatičtí v pravém slova smyslu – tedy že by pochopili, jak se opravdu cítím. Pokud jsem se někomu svěřila s konkrétním problémem, obvykle mi začal radit a předkládat vlastní postoje, případně jen krčil rameny na znamení, že neví, co má říct. A není divu.

Pochopit druhého člověka, uvidět svět jeho očima, vnímat, v jaké pozici se nachází, aniž bychom moralizovali, rozdávali nevyžádané rady, kritizovali, přeháněli nebo naopak bagatelizovali… To pro mnoho lidí není jednoduchý úkol. Část společnosti si také plete empatické naslouchání s přitakáváním. Pokud už jste se někdy setkali s názorem: 

„Nejsi empatická, když se mnou nesouhlasíš!” 

pak víte, na co narážím.

Empatie přitom představuje naprostý základ emoční inteligence. Potřebujeme ji nejen proto, abychom mohli vytvářet pevné a funkční lidské vztahy – slouží nám také k tomu, abychom se dokázali napojit na naše vlastní pocity.

Zde si pro ilustraci dovolím osobní vsuvku… Pamatuji si období, kdy jsem se velice zlobila na svoji maminku – vadilo mi, cokoli udělala. Cítila jsem dvojí zlobu: na ni, ale i na sebe. Celá situace se hodně dotýkala mého tehdejšího přesvědčení, že „se hodné holky přece nezlobí”, proto jsem prožívání zloby vnímala jako něco nepřípustného, zakázaného. Trvalo mi celé roky, než jsem rozzlobenou emoci rozeznala a přijala jako přirozenou součást sebe – a šlo právě o akt auto-empatie. Teď, když vidím, že se někdo zlobí, vnímám energii jeho zloby s vědomím, že se i já dokážu zlobit. Vždy záleží na mně, co se svojí zlobou udělám, jestli se ji rozhodnu vypustit ven – a jak.

Jen díky přijetí vlastní zloby dokážu být empatická k člověku, se kterým zloba zrovna lomcuje. Můžu nacítit jeho emoci, aniž bych šla do protiútoku. V období, kdy jsem se učila vlastní zlobu zpracovat, jsem se vědomě napojovala na své pocity. Vyhrnula jsem si pomyslné rukávy – a pustila se do práce na sobě. Kladla jsem si spousty otázek a vedle zloby jsem, mimo jiné, objevila i různé neuspokojené potřeby nebo vnitřní strachy. V tomto hledání, s nadšením sobě vlastním, pokračuji na denní bázi.

Empatii, coby jednu z deseti LIFE SKILLS, vnímám jako neuvěřitelnou cestu každodenních objevů, která vede až do hlubin mojí duše. Pomáhá mi cítit své JÁ, nestydět se za negativní pocity, přijmout je a pochopit. Zároveň mi slouží jako úžasné vodítko, abych zůstala autentická ve vztazích – jak s dětmi, tak i s dospělými – a dokázala se v náročnějších situacích reagovat s větší laskavostí.